Jak to celé začalo? A proč? 

Jdu si takhle ulici, koukám co se děje a potkám krásného človíčka zahaleného v kapuce. Byl začátek jara a pršelo. Štíhlá vysoká zrzka poodhalí kapuci, usměje se a říká ahoj. Já, ahoj my se známe? Od této doby uplynulo 7 let a nestala se z ní furie.... Mezitím se odehrálo spoustu věcí, ale my jsme tady kvůli zásuvkám a vypínačům....

Bylo to asi po dvou letech žití v pražském mini bytíku na Břevnově.

Já jakožto úspěšný konzultant v internetové branži jsem docela slušně vydělával a zrzka v kapuce, jako keramička u Štěpánků v pražské dílně byla taky spokojena. Proto jednoho dne povídám: koupíme si na hypotéku nějaký levný bytík, ať nevyhazujeme ty prachy z okna…. (Nájemný). Následovalo půlroční hledání a zklamání přes zklamání. Jednou takhle sedím u inzerátů a Lucka povídá: tohle koukej, koukej. Já říkám, no to už měsíc přeskakuju, to je strašný. Úvodní fotka strašně zaplivaného záchodu (prodejce byl diletant - zdravím). Vlezu do detailu inzerátu a tam totálně vybydlenej byt. Lucka jakožto umělec se vztahem ke všemu oprejskanýmu říká: to se mi libí jedeme tam. Celou tuhle pasáž zkrátím - kdo někdy kupoval nějakou nemovitost ví, jaká to může byt anabáze.

Najednou bylo 4. září 2012 a já držel v ruce klíče od našeho nového bytu.

No nového, naší nové ruiny, ale v sympatickém malém bytovém domě přímo u řeky Sázavy a to já rád. Co teď? Omítky, podlahy, okna, topení, voda, odpady, elektřina, dispoziční úpravy, atd. atd. Do bytu jsme jezdili s Luckou dělat o víkendech a po večerech. Jednoho dne sedím, popíjím Kozla, čistím cihlu, jednu za druhou sekerou. Omítka opadává. Krása. Najednou mě vyruší ženský hlas: já nechci ty kelímky vod jogurtů... Říkám si, jaký kelímky…? Zlato, jaký kelímky? No tyhle… Zvednu oči a ukazuje na klasickou plastovou bílou zásuvku. Říkám aha… A hned z první mi povídá: já je udělám keramicky! Říkám, no to by bylo bomba.

A Lucka začala po večerech patlat zásuvky.

Cesta byla trnitá, jak můžete vidět na prvních pokusech. Asi po půl roce nenuceného patlaní a studovaní jestli to nekoupit- kde jsme naráželi na stále stejný problém- jen kulatý, jen bílá…. si povídáme a co když to nebude jen pro nás? Co, když to bude i pro ostatní. Tak jsme naše keramické zásuvky začali ukazovat kamarádům, rodině a ač forma zpracovaní nebyla zrovna skvělá, převažovalo nadšení. Další rok ani nebudu vyprávět, byl provázen sérií omylu a občasných úspěchů, protože Lucka stále dělala hrnečky. Ne doslova, ale k výrobě zásuvek přistupovala jako k hrnečku. Což mělo efekt, je to krásný, ale zlato: vždyť tomu chybí jedna díra....

No a po tomto mrtvém roce už byla zásuvka docela funkční.

Lucka dělala v té době manažerku prodejny s oblečením a povídá, zlato mě už to v ty práci strašně štve. Tak povídám, zlato zásuvky chceme prodávat, tak udělejme plán a dej výpověď. Plán byl: za 2 měsíce hotové zásuvky a do 4 měsíců prodáváme. Říkám, jo 4 měsíce to nějak utáhneme. Jo jo. Tyto 4 měsíce se nakonec protáhly na téměř 2 roky. Testování, zkoušení, vyřizovaní a pravidelná Lucčina práce na píchačky a má po večerech.

A teď je tady Lucčina práce a nutno říct, že jsou nádherné.

Umíme v nich udělat cokoliv individuálně, přizpůsobit, můžete vybírat z více jak 5000 variant. Můžete barvy kombinovat a tím dojít k nádherným dizajnům vlastně hrou. Ne jako my - máme doma bílé. Úsměvné že….